Kalendář

<< duben 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Novinky

 

 

Sledujte aktuality z fotbalu na Tipsport.cz 

On-line vstupenky na Viktorii Plzeň [›] 

Nový web Jiskry Domažlice [›]

  

 

 

 

 

Domažlický FOTBAL



Končit se má na vrcholu, tvrdí Dagmar Damková

Plzeň – Když se fotbalová rozhodčí Dagmar Damková nedávno při ligovém utkání Mladá Boleslav – Slovácko loučila s profesionální kariérou, připravili jí její kolegové a kolegyně sudí z divize a ČFL rozlučku, jakou český fotbal nepamatuje.

Asi padesátka jich skandovala celý zápas její jméno, rozvinula transparenty a po utkání ji vyhazovala do vzduchu. A přidali se i hráči a vytvořili pro ni špalír.

„Troufnu si říci, že tohle už žádný další rozhodčí nezažije,“ prohlásila po utkání Dagmar Damková.

Nezbývá než souhlasit. On totiž žádný český rozhodčí nedokázal ve světě to, co šestatřicetiletá Plzeňanka. Úspěchy, kterých respektovaná sudí dosáhla, český fotbal stále ještě nedocenil.

V rozhovoru pro Deník hovořila věčně usměvavá a optimismem vyzařující Dagmar Damková otevřeně nejen o začátcích a úspěších své kariéry, ale také o svém soukromém životě – vztahu se svým partnerem Romanem Berbrem, rodině i dětech.

Ještě než jste začala pískat, hrála jste aktivně fotbal. V kolika letech jste s ním začala?
V roce 1988, to mi bylo čtrnáct let, v tehdejší plzeňské Pravdě vyšel inzerát, že ženský tým Lokomotivy Plzeň dělá nábor do fotbalového týmu žen. Rodičům jsem nic neřekla a potají vyrazila na nábor, kde se nás sešlo asi dvacet holek. Ujal se nás Pavel Jäger a potom se k němu přidal Petr Altmann. Později nás převzali trenér Vladimír Bórik s asistentem Pavlem Sekmilerem. Asi po pěti letech jsme s týmem přešli do Rapidu Plzeň.

V Rapidu jste ale zanedlouho skončila a odešla do druholigového Měčína. Proč jste odešla?
Po ligovém utkání v Hradci Králové, který jsme prohrály, tuším 1:4, jsem při hodnocení zápasu nabyla pocitu, že za porážku mohu jen já sama. I přes to, že utkání nevyšlo i jiným hráčkám. To mě tak naštvalo, že jsem se zabejčila a řekla si, tak tohle nemám zapotřebí. Sbalila jsem si věci a odešla z Rapidu do Měčína.

Potom jste ale hrála ještě v Hofu. Jak jste se k angažmá dostala?
Dodnes nevím, jak na mě získal kontakt, ale jednou mně zavolal nějaký fotbalový manažer z Prahy, že by o mě měli zájem v Německu. Přijeli si pro mě domů a odvezli do Německa na zápas. Ve zkoušce jsem obstála a v Hofu jsem potom působila rok a půl.

Jak často jste do Hofu cestovala?
Dvakrát v týdnu na tréninky a potřetí na zápas. Sto padesát kilometrů tam a sto padesát zpátky. V létě v zimě, v dešti, ve sněhu, v mrazu. Nejprve se škodovkou stodvacítkou a potom jsem od klubu dostal Opla Corsu. Tréninky začínaly v půl osmé večer, takže jsem vyjížděla v půl páté odpoledne a vracela se po půlnoci. Musím říci, že rok a půl dojíždění pro mě byla velká škola řidiče.

Za tu dobu jste na silnici musela leccos zažít. Vybavíte si nějakou zajímavou příhodu?
Jednou v zimě jsem jela domů z tréninku a u Chebu jsem najednou začala mít pocit, že mi snad upadlo kolo. Zastavila jsem, vylezla z auta a praštila sebou o zem. Vzápětí jsem zjistila, že kola jsou v pořádku, ale že je náledí, což se mi přihodilo poprvé v životě. Vyděšená jsem až do Plzně jela čtyřicítkou.

Jak jste se vůbec dostala k pískání?
Chodila jsem k Pavlu Jägerovi do časopisu Fotbalpress dělat překlady z angličtiny a jednou mně nabídl, jestli bych nechtěla zkusit pískat. Shodou okolností u toho byl i Roman Berbr a oba mě vlastně do toho uvrtali. Pavel Jäger mně ve čtvrtek vrazil do ruky přihlášku s tím, že druhý den mám seminář rozhodčích. A v sobotu už jsem pískala halový turnaj firemních mužstev. Prostě mě hodili do vody a plav. Ale musím říci, že ten〜hle způsob se mi později v životě několikrát osvědčil.

Role rozhodčího byla do té doby doménou mužů. Jak vás přijali fotbalisté a fanoušci?
Začala jsem pískat v okrese Plzeň–město, nejdříve mládež a brzy i dospělé, a tady jsem neměla žádné problémy. Plzeňské fotbalové prostředí jsem dobře znala a hodně lidí znalo mě. Horší to bylo, když jsem začala pískat v kraji. Vzpomínám si na svůj první zápas v I. B třídě, dodnes vidím chladné přijetí delegáta zápasu, který byl velmi nepříjemný a nemohl se srovnat s tím, že fotbal píská žena. Byla jsem tím zaskočena, čekala jsem, že mě jako začínající rozhodčí spíše podrží a povzbudí. Přiznám se, že jsem zápas obrečela, a dokonce jsem chtěla s pískáním skončit. Ale podrželi mě lidé kolem a jelo se dál.

Jízda to byla rychlá, brzy jste začala rozhodovat krajský přebor…
To bylo hlavně kvůli tomu, že v I. B a v I. A třídě je delegován jen hlavní rozhodčí a vy se vlastně nemáte o koho opřít. V kraji se už můžete spolehnout na asistenty, což mladým rozhodčím může pomoci. Ale i tak byly v krajském přeboru zápasy, při kterých jsem si užila své.

Na který nikdy nezapomenete?
Celý život si budu pamatovat utkání Staňkov - Chlumčany. To utkání mně vůbec nevyšlo, zkazila jsem, co se dalo. Ten zápas mnou dost otřásl, začala jsem pochybovat, jestli mám v pískání pokračovat. Ale znovu se mi dostalo podpory od lidí, kteří mně věřili. Vlastně jsem za ten zápas ráda. On člověk musí dostat nafackováno, aby si své chyby uvědomil a poučil se z nich.

Pamatuji si, že vás fanoušci při zápase posílali domů ke sporáku. Jak jste tyhle pokřiky vnímala?
Nebylo to příjemné, ale časem jsem si zvykla. Byly ale i horší věci. Jednou při utkání druhé ligy v Kolíně, kdy jsem byla na lajně, jsem nechala dohrát akci, po které dostali domácí gól. Ofsajd to nebyl, ale jeden z diváků to neunesl a vykřikl na mě: „Ať ti doma všichni pochcípají, ty krávo jedna!“ Bylo mi hrozně, ale sebrala jsem všechny síly, abych zadržela slzy. Bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila.

Ani to vás ale nezlomilo a v roce 2003 jste jako první žena v historii českého fotbalu rozhodovala prvoligový zápas…
Na ten den nikdy nezapomenu. Bylo to 18. října při utkání Liberec – České Budějovice.

Už čtyři roky předtím jste začala pískat v zahraničí. Vybavíte si své začátky s odznakem rozhodčí FIFA na dresu?
Odznak jsem dostala v roce 1999 a začínala jsem turnajem čtyř ženských týmů do 19 let nebo jsem jako každá začátečnice dostávala zápasy áčkových reprezentací druhé třetí garnitury, utkání Estonska, Běloruska. První větší akcí byl finálový turnaj družstev do 19 let, kde jsem pískala semifinále, a o rok později jsem odletěla do Kanady na mistrovství světa stejné kategorie. Na šampionát v Kanadě vzpomínám moc ráda, poprvé jsem tu totiž potkala americkou rozhodčí Kari Seitz, která se stala mojí velkou kamarádkou. Prošly jsme potom spolu spoustou významných akcí včetně olympijských her až po tu poslední, letošní mistrovství světa v Německu.

Svými výkony jste získávala čím dál větší prestiž i důvěru komise rozhodčích UEFA. V roce 2008 jste vystoupila na samý vrchol, pískala jste finále ženského turnaje na olympijských hrách v Číně. Jak vám bylo, když jste před vyprodaným stadionem poprvé foukla do píšťalky?
Bylo to něco úžasného, nádherná atmosféra, fantastičtí diváci, kteří při utkání USA – Brazílie povzbuzovali od začátku do konce. Tohle se nedá popsat, to se musí zažít.

Ocitla jste se v kuriózní situaci, ve světě jste mezi ženskými sudími patřila do absolutní špičky, doma jako byste pro komisi rozhodčích ČMFS neexistovala. Jezdila jste na mistrovství světa či olympijské hry a doma jste pískala ČFL. Jak jste tuhle podivnou, téměř schizofrenní situaci snášela?
Nebylo to vůbec jednoduché, ale snažila jsem se odvést vždy co nejlepší výkon, doma i ve světě. Přinášelo to však s sebou stres a velkou únavu, musela jsem dělat fyzické prověrky doma i při světových akcích a v roce 2006 na mistrovství světa do 20 let v Moskvě mi tělo vypovědělo službu, zkolabovala jsem při fyzických prověrkách. Lékaři zjistili, že mám infekční mononukleózu. Sdělili mně, že nemoc propukla vinou stresu, únavy, nevyspání. Když jsem si dala všechno dohromady, zjistila jsem, že to do sebe přesně zapadá. Doma se právě měnila komise rozhodčích, člověk nevěděl, na čem bude, k tomu tvrdá fyzická příprava, abych při prověrkách uspěla, cestování, málo odpočinku a spánku. Přišla jsem o šampionát a odletěla se domů léčit.

V české lize jste jako hlavní sudí odpískala devětačtyřicet utkání. Na které vzpomínáte nejraději?
Byl to zápas na konci sezony 2009/20010 mezi domácím Baníkem Ostrava a Spartou Praha. Ve vypjatém duelu šlo o první místo v tabulce, nebylo to vůbec nic jednoduchého, ale dopadlo to myslím dobře.

V utkání jste jako jedna z mála rozhodčích udělila žlutou kartu sparťanskému obránci Tomáši Řepkovi, tehdy věc nevídaná. Potřebovala jste k tomu hodně odvahy?

Ne, když ta situace přišla, bylo to pro mě jasné a s kartou jsem neváhala ani na vteřinu. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že jsem se rozhodla správně.

Jak kartu přijal Tomáš Řepka?
V první chvíli měl nějaké průpovídky, ale nebylo to nic sprostého. Po zápase za mnou znovu přišel, byl úplně v klidu a ještě jsme si trochu popovídali.

Na které hráče v lize vzpomínáte nejraději?
Spíš na ty starší, zkušenější. Jedním z nich je právě Tomáš Řepka, dále brněnský Honza Trousil, který hraje dnes za Slovácko, nebo mladoboleslavský Marek Kulič.

A co ligoví trenéři?
Dobře jsem vycházela s Jaroslavem Hřebíkem, kterého považuji za jednoho z nejlepších trenérů u nás, navíc s ním vždycky byla legrace. Nedávno mě moc potěšil, když nepočítám plzeňské trenéry, tak z ligy byl jediným koučem, který mně gratuloval ke jmenování do komise rozhodčích UEFA. Někde si sehnal moje číslo a poslal mi esemesku. Toho si moc vážím. A ráda mám také Petra Uličného. Jednou mi řekl: „Vy jste z té Plzně, že? Tam já to znáám, tam jsem hrál pět let. A v roce 1974 se mi tam narodil první syn. A který že jste ročník? Také 1974? No vidíš, ty bys mohla být moja dcérka…“

Při vašem loučení v utkání Mladá Boleslav – Slovácko vám rozhodčí z ČFL a divize společně s vašimi kolegyněmi připravili parádní rozlučku. Čekala jste něco podobného?
Ani náhodou, vůbec nic jsem netušila, dokonale to přede mnou utajili. Bylo to úžasné, přidali se i diváci. Měla jsem slzy na krajíčku.

Nemůže se stát, že se na trávník s píšťalkou v budoucnu ještě vrátíte?
Nikdy neříkej nikdy, ale já myslím, že se to nestane. Člověk by měl odcházet, když je na vrcholu, a poslední vzpomínka by měla být ta nejhezčí. Podívejte se na návrat Michaela Schumachera nebo na hokejového brankáře Dominika Haška. Už nikdy to nebylo takové, jako když byli na vrcholu své kariéry.

Nebude se vám po pískání stýskat?
V nejbližších týdnech určitě ne. Těším se na svoji novou funkci v komisi rozhodčích UEFA, na konci srpna máme první zasedání v Nyonu a po něm se uskuteční třídenní seminář nejlepších rozhodčích, při kterém už budu působit v nové roli členky komise. Možná se mi po pískání začne stýskat, až se naplno rozběhnou podzimní soutěže, uvidíme. Po čem se mi ale stýskat nebude, to jsou fyzické prověrky. Moc se těším, že teď si budu běhat jen tak pro radost, odpadne mi ten ´mus´. Mám kamarádku, tenistku Evu Krejčovou, která je do běhání úplný blázen. Vím, že kdykoliv jí zavolám, ona si vždycky se mnou půjde zaběhat a tu hodinku ve volném tempu si spolu užijeme a probereme při tom všechno možné (smích).

A co vaše svazová funkce předsedkyně komise ženského fotbalu?
V ní samozřejmě zůstávám a chtěla bych český ženský fotbal posunout dopředu, i když vím, že je to běh na dlouhou trať. Teď bych na tuhle práci měla mít větší prostor, než když jsem byla rozhodčí. Navíc mohu využít kontaktů a možností vyplývajících z funkce členky komise rozhodčích UEFA. Mohu zajít za někým, kdo má ženský fotbal na starosti, a leccos s ním probrat.

Vaším životním partnerem je Roman Berbr, ve fotbalovém zákulisí považovaný za vlivného muže, který dokáže zařídit i volbu předsedy svazu. Určitě vám jako bývalý ligový rozhodčí a fotbalový funkcionář ve vaší kariéře pomohl…
Stojí za vším (smích). On mě přivedl k pískání a skutečně mi pomohl svými radami, zkušenostmi a možná i svým vlivem. Vím, že ve fotbalovém prostředí žije s určitou nálepkou, ale já ho považuji za jednoho z mála lidí u nás, kteří fotbalu opravdu rozumějí. Ví, co fotbal potřebuje, a nechce zůstat zakonzervovaný, nebojí se experimentovat. Ne vždy všechno vyjde, ale řada věcí se ujala a fotbalu prospěla. Nejvíce mě štve, když ho někdo kritizuje rovnou od stolu, aniž by se přesvědčil, jestli to, co navrhuje, mělo úspěch či ne. A sám přitom nevymyslí nic. A pak je tu ještě jedna věc. Co se týká rozhodcovství, v republice je jen pár lidí, spočítali byste je na prstech jedné ruky, kteří tomu opravdu rozumí. A Roman je mezi nimi.

Které vlastnosti si na svém partnerovi nejvíce vážíte?

Dokáže na rovinu říci, tohle umím udělat, tohle ne. Ne jako ostatní, kteří vám slíbí hory doly a pak vám klidně vrazí kudlu do zad. A stejně se chová i ve vztahu, není to žádný kličkař. Na rovinu mně třeba řekne, ty jsi bordelářka, ukliď si to. A má pravdu (smích).

Dovolte mi na závěr osobní otázku. Uvažujete o dětech?

Víte, mně všechny moje kamarádky, které porodily, říkají, že biologické hodiny sama uslyším. Ale já je zatím ještě neslyšela (smích). Teď vážně, nejsem typem ženy, která kategoricky řekne, že děti nechce. Já je chci, ale teď by asi nebylo vhodné přijet do Nyonu a říci: Pánové, nezlobte se, já jsem těhotná. Musím ještě nějakou chvíli vydržet, skloubit nové povinnosti a pak uvidíme.


Dagmar Damková

Povolání: Soukromá učitelka angličtiny. Ovládá také němčinu, španělštinu a ruštinu.
Narozena: 29. 12. 1974 v Plzni.
Bydliště: Plzeň–Bolevec. Svobodná, bezdětná. Jejím partnerem je Roman Berbr, bývalý prvoligový sudí a předseda Plzeňského krajského fotbalového svazu.
Fotbalová kariéra: od 14 let hráčka Lokomotivy Plzeň, později Rapidu Plzeň (1. liga), Měčín (II. liga), Hof (Německo). Od 20 let rozhodčí.
Největší úspěchy: 2003 – řídila svůj premiérový ligový zápas mužů Liberec – Č. Budějovice jako první žena v historii českého fotbalu, 2004 – účast na OH v Aténách, 2005 – semifinále ME v Anglii (Německo –Itálie), 2006 – finále Ligy mistryň ve Frankfurtu (Frankfurt – Postupim), finále Poháru ČMFS mužů (Ostrava – Sparta), 2007 – semifinále MS žen v Číně, (Německo – Norsko), 2008 – finále ženského turnaje na olympijských hrách v Pekingu (USA – Brazílie), 2009 – finále ME v Helsinkách (Německo – Anglie), 2010 – klíčový zápas Gambrinus ligy o 1. místo v tabulce mezi Baníkem Ostrava a Spartou Praha, 2011 – finále Ligy mistryň v Londýně (Olympique Lyon – Postupim), účast na MS světa v Německu, jako první český rozhodčí a první žena v historii je zvolena do komise rozhodčích UEFA.

Autor:
Václav Vacek